IM Dejf Kaňovský: Proč je dobré řešit retrográdní úlohy

IM Dejf Kaňovský: Proč je dobré řešit retrográdní úlohy

Ve třetím dile série o uměle vytvořených úlohách Vás IM David Kaňovský zavede na půdu retrográdních analýz. První dva díly série najdete zde.

Víte, co jsou to retrográdní úlohy? Nevíte? Nevadí! Právě v tomto článku bych vám rád toto speciální odvětví skladebního šachu alespoň lehce představil. Přiznám se bez mučení, že jakmile jsem poznal tento druh úloh, okamžitě jsem se do nich svým způsobem zamiloval. Jsou totiž v jedné věci zcela odlišné od všech ostatních odvětví skladebního šachu.

Při všech jde totiž řešitel směrem dopředu, jak je ostatně každý šachista zvyklý. Ale v úlohách retrográdní analýzy se jde směrem dozadu! A to je na nich krásné! Cílem těchto úloh je tak přijít kupříkladu na to, jakým pořadím tahů mohla daná pozice vzniknout, jestli jedna či obě strany mohou dělat rošádu, kde muselo dojít k výměně konkrétních figur apod. U některých úloh je potřeba jít jenom pár tahů dozadu, ale u některých naopak i víc než deset tahů dozadu!

Přínos pro praktickou hru

Jaký může mít řešení takovýchto úloh efekt pro praktického šachistu? Vlastně velice jednoduchý. Stejně jako u „běžných“ úloh jde prostě a jednoduše o propočet. Pouze směrem dozadu. To sice může vypadat pro praktického hráče mírně nepřirozeně, ale dle mého názoru si tím šachista skvěle cvičí představivost na šachovnici. Protože zatímco při řešení směrem dopředu si dokáže propočet představit i očima, při propočtu směrem dozadu musí především pracovat v hlavě, tak říkajíc naslepo. A to je jednoznačně skvělý trénink, protože správný šachista by měl umět řešit kombinace zcela bez šachovnice! (Ne nadarmo mnoho světových hráčů, když počítají varianty, vůbec nesledují šachovnici.)

Příklady k řešení

Řešení retrográdních úloh mohu jedině doporučit a nyní si pojďme tři lehčí úlohy vyzkoušet. Všechny jsou z geniální knihy Raymonda Smullyana Šachové záhady Sherlocka Holmese.

Zadání této úlohy je: jaký byl poslední tah bílého, je-li bílý na tahu? To se může zdát jako lehká úloha. Určitě střelcem, není-liž pravda? Pokud však bílý zahrál střelcem, jaký musel být předchozí tah černého? Zde si najednou uvědomíme, že to není možné! Střelec se na g1 mohl dostat pouze z diagonály g1-a7, což by znamenalo, že černý král neměl žádný přípustný tah! Musíme tedy začít jinak.

Co mohl být poslední tah černého? Muselo to být králem a musel jít na a8. Odkud? Pokud by šel z pole b7 či b8, tak by předtím musel bílý král stát jinde, což ovšem není možné, takové pořadí tahů nemůžeme vytvořit. Pak musel jít na a8 skutečně z pole a7. Jak ale mohl stát na a7, když toto pole musel hlídat bílý střelec? Aha! Je možné, že někdo překrýval dráhu střelce. Jenomže žádná další figura už není na šachovnici. Jak mohla jen tak zmizet? Ale ano! Mohl ji vzít černý král! A která figura to tedy musela být? Pochopitelně bílý jezdec! Pozice na diagramu výše tudíž musela vzniknout následovně:

1.Jb6-a8+ Kxa8 a máme naši pozici, ve které je bílý na tahu! 

V této pozici je na tahu černý a zadání zní: může černý udělat rošádu? Zde si dovolím ocitovat analýzu pozice z pera Dr. Watsona (tedy samozřejmě Raymonda Smullyana): „Poslední tah bílého byl zjevně pěšcem. Posledním tahem černý bral bílou figuru, která udělala předposlední tah. Touto figurou musel být v každém případě jezdec, protože ani jedna z bílých věží se nemohla dostat do hry.

Určitě žádný z černých pěšců nemohl brát jezdce a také černá dámská věž a8 nemohla brát jezdce, protože není volné žádné pole, přes které by jezdec mohl jít, aby byl sebrán na a8. Také střelec nemohl brát bílého jezdce, protože jediné volné pole pro příchod jezdce je d6 a při postavení bílého jezdce na tomto poli by byl černý král v šachu. Proto jedině král nebo královská věž mohla vzít bílého jezdce. Proto černý nemůže dělat rošádu.“ (Raymond Smullyan: Šachové záhady Sherlocka Holmese, s. 55)

V této pozici je černý na tahu. Bílý ani černý svým posledním tahem nic nebrali. Může nyní černý dělat rošádu? Opět si dovolím ocitovat celé znění řešení, tentokrát z pera, resp. úst Roberta Palmerstona: „Poslední tah bílého nemohl být pěšcem f3, protože by takovým tahem bílý bral. Nemohl být ani věží f1, protože ta by dávala šach černému králi.

Uvažujme tedy, že naposledy táhl bílý král. Nesmí to být braní, a proto černá věž, která ho šachovala, musela předtím táhnout, proto černý nemůže dělat rošádu. Takže pokud naposledy táhnul jen bílý král, nemůže černý dělat rošádu. Je zde ovšem ještě ta možnost, že posledním tahem bílého byla rošáda. Nyní uvažujme tento případ. Jaký byl v tom případě poslední tah černého? Jestliže to byl tah věží nebo králem, pak černý nemůže dělat rošádu. Nemohl to být tah střelcem, protože pak by bílý neměl žádnou možnost tahu před tahem černého.

Předpokládejme, že táhl černý pěšec. Pak předcházející tah bílého mohl udělat jen pěšec z e2, který bral černý kámen na f3. To znamená, že střelec na d1 musel vzniknout proměnou pěšce! Pak ovšem pěšec, který se proměnil, musel přijít z d7 a přejít přes pole d2 se šachem bílému králi. Tím by bílý král byl donucen táhnout. To je ve sporu s předpokladem, že bílý posledním tahem dělal rošádu.“ (Raymond Smullyan: Šachové záhady Sherlocka Holmese, s. 57).

Autor blogu: IM David Kaňovský, www.dejf721.info

Tags: , , ,

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.