IM Tadeáš Kriebel: Dělají-li dva totéž, není to totéž

Tadeáš Kriebel je s ratingem 2515 nejsilnějším českým hráčem s titulem mezinárodního mistra. Pro šachuj.cz si připravil blog, ve kterém mimo jiné poukazuje na cennou lekci od Davida Navary.

Dokud se neprokáže opak, můj soupeř je idiot

Lehce bulvární podnadpis jsem sice urval od úst úřadujícímu mistru světa Carlsenovi (inu, dokud se nás umělá inteligence nenaučí nejen porážet, ale i urážet, tak si je zatím může dovolit), je v nich však nejen kus zdravého šachového přístupu, jenže také porce objektivní pravdy. Stejně jako mistr světa často zametá se svými nejbližšími konkurenty podlahu je občas zametáno s každým šachistou – však si sáhněme do svědomí, kdy se nám naposledy po mizerně sehraném zahájení chtělo jen stočit se do klubíčka a plakat.

Gró toho, nad čím bych se chtěl zamyslet, je, co dělají silní hráči jinak. Říkat, že šachu věnují více času a více na sobě pracují, by bylo nošením sov do Atén, stejně tak vám nebudu prodávat hadí olej a předstírat, že vám po jeho vypití (resp. přečtení článku) dramaticky stoupne výkonnost (i na zvyšování výkonnosti se však dle mých informací pracuje :-)). Své malé postřehy na různá témata bych ale chtěl doplnit i střípky myšlenek od ostatních šachových kolegů.

V čem je zakopaný pes

Odpíchneme-li se od tohoto idiomu, měli bychom se spíše ptát, jak hluboko je nebohé zvíře zakopáno. Pokud se na vás neusměje Fortuna a soupeř nenastaví figurku, rozhodne to, jak hluboko ten který z hráčů pozici rozumí – co si připravil v zahájení, jestli tuší, co dělat po něm a případně jak ovládne vznikající koncovky.

Po podrobnější analýze byste se patrně dopracovali k převodnímu vztahu mezi počtem hodnocení pozice jako “už stačí” a výkonnostním růstem za minutu. Myslím, že statistika povrchnosti by pro nikoho z širší špičky v tomto ohledu až na pár světlých výjimek nedopadla dobře – prvně jsem si propastný rozdíl uvědomil, když jsme v rámci reprezentačního soustředění s Davidem Navarou diskutovali variantu zahájení, kde jeho varianty teprve začínaly tam, kde mé již končily (a že jsem tehdy byl na své docela podrobné rozbory hrdý!). 

Dělají-li dva totéž, není to totéž

Naprosto fascinující pak pro mne byla myšlenka ve variantě sicilské hry čtyř jezdců, kterou jsem černými figurami sehrál během loňské polské ligy. Můj soupeř nezahrál ani zdaleka nejprincipiálnější pokračování a vzhledem k tomu, že v databázi byla spousta tahů s dobrým skóre a počítač byl spokojený v podstatě s “čímkoliv”, věnoval jsem se v přípravě věcem zdánlivě důležitějším. Po určitém boji vše dopadlo remízou.

Pozice na diagramu se však už hraje o chlup snáze černému, což mi i soupeři ihned po partii přispěchal říci právě David. Černý hraje 9…Vg8! a bílý překvapivě nemá nic moc lepšího, než udělat rošádu 10. 0-0, což černému hraje do karet a pokračuje v nástupu tahem 10…g5!. 

Tajemný tah věží sice tehdy nebyl čistou novinkou, jen 7. nejčastějším tahem v jedné z bočních variant, ale jakmile člověk pozici trochu poanalyzuje, vysvitne, že za bílého je velmi obtížné tomuto postupu čelit. Celá myšlenka měla pro českou jedničku a mého týmového spoluhráče sladký epilog asi o měsíc později, když si černými identickým způsobem smlsnul na Petru Veličkovi. 

Jak prosté, Watsone

Aby šachová múza přicházela pravidelně (však i nás méně poctivé pracanty občas poctí svou návštěvou a povedenou partií), je potřeba ji podpořit spoustou šachové práce. Jako v ukázaném případě jde o to nejen klíčový tah vidět (což o to, jak táhnou jednotlivé figury není žádné tajemství), ale také si jej všimnout a pochopit jeho důležitost – to se často za šachovnicí stihnout nedá. Pak vše, milý doktore, vypadá hladce a elegantně.